Já, Anabett Willson a můj svět v Bradavicích - 1. díl

24. listopadu 2012 v 12:42 | Ann Purpleperfect |  Povídky a příběhy
Sedím v prostorné zahradě a přemýšlím. Na přemýšlení nepotřebuji úplné ticho, todle prostředí mi vyhovuje. Tak tedy sedím, sedím a přemýšlím nad všemi různými věcmi. Hlavně nad historií naší školy. Říká se, že můj otec, James Drew Willson vstoupil do dějin, ti co to říkají mají pravdu. Vytvořil fůru ochranných kouzel. Teď je většina lidí používá na ochranu proti Smrtkům(Smrtijedům) a Voldíkovi(Voldemortovi).Většina lidí mu říká Vy-víte-kdo nebo Pán zla. Jiní, podle všech ostatních, ti odvážnější ho nazývají lord Voldemort. A já, já mu říkám Voldík.
Většinu věcí nazývám jinak než ostatní i dělám to všechno jinak.Hodně lidí o mě říká, že jsem divná... Ach ano, ještě jsem se nepředstavila, Anabett Willson. Chodím do koleje jménem Nebelvír, ale kamarádím se i s Havraspárskými a Mrzimorskými. Ke Zmiozelu mě určitě nedostanete!
Asi bych vám měla popsat alespoň mé zařazování. Když jsem poprvé spatřila Bradavice, byla jsem nadšená! Tak krásný hrad jsem snad v životě neviděla. Zařazování jsem se celkem bála, protože jsem skoro žádná kouzla neuměla...
Když jsem spatřila Moudrý klobouk, bylo mi trochu blbě od žaludku. Klobouk zazpíval písničku a po chvíli čekání jsem přišla na řadu i já. Posadila jsem se na stoličku z tmavého dřeva, opatrně uchopila klobouk do rukou a co nejjemněji si ho nasadila na hlavu. V tom se v mé hlavě ozval hlas: "Tak kam bych tě mohl zařadit..." Jeho přemýšlení pro mě v tu chvíli trvalo jako celé hodiny. Cítila jsem, jak rudnu a má hlava se mi pod lesklými, dlouhými, kudrnatými vlasy začíná potit. Ale když mi už to čekání začalo lézt na nervy a já si chtěla strhnout klobouk a utéct pryč, uslyšela jsem hlasitý výkřik:"Nebelvír!!!" Viděla jsem, jak všichni od Nebelvírského stolu začali bouřlivě tleskat. Ze jména jeden z dvou zrzavých dvojčat.
Rychhle jsem se sebrala a běžela za svými spolužáky. Konečně, řekla jsem si a posadila se naproti jednomu zdvojčat. Chlapec mi podal ruku a s zářivým úsměvem se představiil: "Ahoj, já jsem George Weasley a todle je Fred", ukázal na druhé, stejně zářivě se usmívající dvojče.
Hned ten večer jsem se seznámila s pár lidmi, zejména v holčičí ložnici. Douho do noci jsme si povídaly s Hermionou a dalšími dívkami. Když jsem usínala, pořád jsem před očima viděla jeho zářivý úsměv a v uších mi zvonil jeho sladký, trochu vyzívavý hlas.
Doufám, že se ještě potkáme...
Pokračování příště :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ginny Ginny | 24. listopadu 2012 v 13:05 | Reagovat

Vážně super, žádám o přídavek!!!!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama